"Aha, no tak to
je výhra... Co budeme sakra dělat?" Opáčil jsem a společně
jsme vyrazili domů.
"No jo... Tak
tohle bude naše poslední noc." Pronesl Matty doma vážně.
"Neříkej to, ty
blbečku!" Vykřikl jsem na něj a v očích jsem měl najednou
slzy.
"Chrisi...
Prosím... Chci tuhle noc strávit v klidu, v pohodě, a jenom s
tebou."
"Já nevím,
Matty, já jsem zoufalej... Tak jo... Tak jo... Tak jdeme do
nemocnice! Jestli má todle být naše poslední noc, chci ji strávit
s tebou celým... i s duší i s tělem. Držet tě za ruku a povídat
si s tebou až do rána..." Roztřepal se mi hlas a rozbrečel
jsem se.
"Ne. Zůstaň
tady, se mnou..." Zašeptal Matty a přes zeď odešel do
ložnice.
"OK, jestli to
tak chceš, tak jo." Šel jsem do ložnice klasicky dveřmi,
svlíkl jsem se do trenek a lehl si na postel.
Matty si lehl vedle
mě. "Jsem moc rád, že jsem tě poznal, Chrisi," řekl mi
s pohledem do mých očí.
"Já nechci žít
bez tebe, Matty," odpověděl jsem mu zoufale.
"Ššš, to bude
v pořádku, lásko. Užijeme si tudle noc v klidu, moc si to přeju!"
"Poprvé v životě
mám kluka, kterého miluju a který miluje mě. Kluka, se kterým
bych chtěl být navždycky... A takhle o něj přijdu! Nikdy na tebe
nezapomenu, Matty, slibuju... Todle jsou nejkrásnější dny mého
života!"
"Moje taky,"
přitakal Matty. "Jsi ten nejúžasnější kluk, jakého jsem
kdy poznal."
"A ty zase ten
můj..." Zašeptal jsem s uslzenýma očima.
"Budeš mi nosit
květiny? Mám rád bílé růže," usmál se Matty mile.
Zabořil jsem hlavu do
polštáře a brečel jsem. "Pojď si povídat o něčem
pěkným, jo?"
"Třeba o tobě?"
Usmál se Matty.
"Nebo o tobě..."
Usmál jsem se taky. "Nebo o tom zachráněném chlapovi... Proč
ty život vracíš a oni ti ho berou?"
"Oni to myslí
dobře... Já byl skutečně vždycky proti udržování na
přístrojích..."
"No, to sis pěkně
nasral do bot," ušklíbl jsem se.
"No jo, dneska už
bych to viděl jinak," usmál se zase Matty.
"Ironie, co?"
Pousmál jsem se.
"To ano,"
přitakal Matty.
"Navíc...
Teoreticky... Třeba budeš fungovat dál i bez těla, co my víme,
že jo?"
"Já myslím, že
ne... Ale nemluvme o tom, chceme mluvit o něčem hezkém přece,
ne?"
"No... Já to
jenom zkoušel... OK," usmál jsem se.
"Něco hezkého...
Třeba tvůj zadek!" Zasmál se Matty. Já jsem se okamžitě
otočil na břicho a stáhl jsem si trenky. "Páni... Nádhera!"
Usmál se Matty.
"Chceš to vidět
i zepředu?" Nabídl jsem mu honem.
"To už jsem
viděl, pamatuješ?" Zasmál se Matty, když si vzpomněl, jak
jsem si honil a on mě u toho rušil.
"Určitě nechceš
vidět ještě jednou jak honím?" Usmál jsem se.
"Chtěl bych
vidět svý péro ve tvém zadku," zasmál se on.
Jenom jsem polkl. "To
já taky, Matty, to já taky!"
Povídali jsme si a
vtipkovali, byla to krásná a dlouhatánská noc, hodně jsme se
toho o sobě dozvěděli. Matty už si úplně rozvzpomněl na svoji
minulost, takže jsme se měli pořád o čem bavit. Pomalu začínalo
svítat.
"No... Tak za pár
hodin tu končím..." Usmál se Matty už vyrovnaně.
Lehce jsem zívl.
"Todle byla nejkrásnější noc mého života... Celou jsem ji
strávil s nejlepším klukem na světě a to jsme na sebe ani
nesáhli," usmál jsem se taky, už jsem s tím byl taky
vyrovnaný. "Je to divné, za chvíli nejspíš usnu. A až se
probudím, tak tu už nebudeš. A už tě nikdy neuvidím a nebudeme
si spolu povídat. Budeš mi chybět, Matty. Smutný je, že nebudu
moct mluvit ani s Abby, protože nám budeš chybět oběma. Ale asi
jí nadosmrti neodpustím, co se rozhodla udělat... Kdyby tak šlo
něco udělat... Cokoliv... Ale já jsem s rozumem v koncích.
Kdybych zkusil kontaktovat Abby, zavolá na mě policii, protože mě
má za šmíráka, kterej je ujetej na vaše rodinný tajemství..."
"No jo, nenaděláš
nic..." Ušklíbl se Matty.
Otočil jsem se na
bok. "Ne? Fakt ne? Hele, Matty, ty to budeš vědět, jak
fungujou ty systémy, co tě udržujou při životě? Je to pohromadě
s tou postelí? Nebo to jsou mraky věcí někde kolem?"
"Nooo..."
Zamyslel se Matty. "Kolem postele jsou různé monitory a tak,
ale ty základní systémy, co podporujou dýchání a srdeční
činnost, to je přímo součást tý postele. Sice nebudou fungovat
pořád, ale po nějakou dobu je ta postel autonomní, víš, takže
je možné pacienta třeba převézt na nějaké vyšetření nebo
tak něco. Je to napojený na elektřinu a rozvod kyslíku, ale má
to i baterie..."
"Hmm, OK, a jak
dlouho to vydrží fungovat samo? A kolik to váží?"
"No na baterky
hodinu, a když vezmeš ze skladu přenosnou kyslíkovou masku, tak
ta pokryje dýchání... Má to snad dvě stě kilo nebo tak nějak...
Proč?" Odpovídal Matty zamyšleně, tušil za tím nějakou
kulišárnu.
Zasmál jsem se a
vyskočil jsem z postele. "OK, tak to by v tom případě šlo,
to je úplná pohoda! Myslel jsem, že to bude nějaké děsně
komplikované, a přitom je to tak jednoduchý!"
"A co jako?"
Viděl na mě Matty, že kuju nějaký plán, ale pořád mu ještě
nedocházelo, co vlastně chystám. "Povídej, o co jde?"
"No, o co by šlo?
Prostě tě unesu!"
"Cože? A proč
bys to dělal?" Vyhrkl na mě.
"Teda, že se
budeš ptát zrovna na todle, to mě fakt překvapuje! Ty snad chceš
umřít?" Usmál jsem se a rozhlídl se po ložnici. "Řekl
bych, že sem se ta tvoje postel v pohodě vleze..."
Matty se zamyslel. "No
nechci... Tak fajn... Budeš potřebovat dodávku a člověka bez
morálky!" Zasmál se.
"No, dodávku
půjčím o strýce, to není problém, mám klíče od jeho dílny.
Kromě toho si od něj půjčím velkou kyslíkovou bombu na
svařování, ta ti vydrží nejmíň na týden dýchání... A
jestli mě budeš týdně stát jednu kyslíkovou bombu, tak to fakt
unesu," zasmál jsem se. "No a bezcharakterního padoucha
na výpomoc - to je jednoduché, to zastane Greg. Ví o tobě, je v
tom zainteresovanej, a kromě toho je vždycky pro každou špatnost!"
Za hodinu jsme už
jeli směrem k nemocnici. Gregovi jsem vysvětlil, že jdeme
zachránit moji lásku a přesně podle očekávání zareagoval
nadšeně a okamžitě byl pro, i přesto, že jsem ho probudil o půl
páté ráno. Ale od toho přece kamarádi jsou, ne? Dorazili jsme do
nemocnice dostatečně brzo, takže tam ještě pořád bylo
prakticky mrtvo. "Sem..." Zatáhl nás Matty do skladu
lékařských potřeb. "Vem támdle ten přenosný dýchací
přístroj!" Instruoval mě a já narval aparát do velké
tašky, Greg mezitím hlídkoval před dveřmi. Konečně jsme
dorazili do Mattyho pokoje.
Greg se podíval na
Mattyho tělo na posteli a ztuhl. "Chrisi! To není možné!"
"Co, vole?"
Otočil jsem se na něj.
"To je on!"
"No já vím, že
je to on, prosím tě! Tak jdeme na to, ne? Nemáme moc času!"
Opáčil jsem netrpělivě.
"Né, ty mi
nerozumíš! To je ten kluk, se kterým jsem tě chtěl seznámit,
ale tys tenkrát nepřišel... A on taky ne, protože měl nehodu!"
Vyhrkl Greg.
"Cože?"
Podíval jsem se na něj trochu nechápavě, už jsem tu historku
pustil z hlavy, protože Gregovy opakované pokusy mě s někým
seznámit jsou poněkud úsměvné a zatím z nich nikdy nic nebylo.
"S tímdle klukem jsem se měl setkat? Jo aha, tos vlastně
tenkrát říkal, že nějaká tvoje kámoška má bráchu gaye...
Akorát já měl tenkrát něco v práci, tak jsem to musel
zrušit..."
"Jo, Abby je ta
kámoška, a todle je její brácha!" Přitakal Greg.
Matty se rozesmál.
"Tak proto mě vidíš! Měli jsme se setkat a nevyšlo to, měli
jsme to prostě souzený, takže mě můžeš vidět i jako ducha! A
konečně vím, odkud toho kluka znám! To je přece Garfield! Ten,
co se se ségrou líbal před její svatbou! Mně to hned vrtalo
hlavou."
Rozesmál jsem se
taky. "Proboha, a tu přezdívku mu dal kdo?" Zeptal jsem
se pobaveně, Greg jenom vyjeveně koukal, protože Mattyho hlášku
samozřejmě neslyšel.
"O co jde?"
Ptal se Greg nechápavě.
"O nic. Ano, Abby
je Mattyho ségra. A ty ses s ní líbal den před její svatbou a
říkala ti Garfield!" Tlemil jsem se na Grega. "Ještě
pořád mi chceš pomáhat s jeho zachraňováním?"
"Cože? Todle
přece nikdo neví! To je naše tajemství!" Ohradil se Greg.
"Tak logicky to
ví Abby, že jo. A ta to řekla Mattymu, a Matty to zase řekl mi,
víš?"
"Ó můj bože,
on je vážně tady, co?"
"Já myslel, že
na duchy věříš, Gregu..." Ušklíbl jsem se na něj.
"No věřím, ale
vždycky spíš tak nějak teoreticky... Tak si pospěšme, Abbyina
bráchu přece nenecháme umřít, ne?" Vzpamatoval se Greg.
"OK, takže jak,
Matty? Nasadit ti tu přenosnou masku, odpojit tudle hadici, odpojit
elektriku, a pak tě můžeme jakoby nic odvézt po chodbě k
dodávce? Neměli bysme nějak vypnout ty monitorovací přístroje,
ať nezačnou dělat kravál, když tě odpojíme?" Vyptával
jsem se a Matty mě instruoval, jak to celé bezpečně udělat.
Konečně jsme vyjeli
na chodbu a zamířili k velkému výtahu. Jenomže v tom okamžiku
nás štěstí opustilo, protože zpoza rohu vyšla Jill. A i když
jsme na sobě kvůli maskování měli bílé pláště, neoklamalo
ji to ani na okamžik a začala hned volat ochranku.
"Jill, prosím
tě, nekřič! Všechno ti to vysvětlím!" Spustil jsem
naléhavě, ale už bylo pozdě.
Snažili jsme se ujet
opačným směrem, ale ochranka nás za chvilku zablokovala z obou
stran. Zůstali jsme trčet před výtahem a ochranka se mě snažila
odstrčit od postele. Já se bránil, protože jsem potřeboval
Mattymu držet na tváři dýchací masku. Při tom přetlačování
maska odletěla, zapadla do výtahu a zavřely se za ní dveře!
"To neee..."
Zasténal tiše vedle mě Matty.
"Kurva... Do
hajzlu... Jill, prosím tě, přestaň hulákat a dones druhou
masku!" Křikl jsem na ni, sklonil jsem se k Mattymu a začal mu
dávat umělé dýchání, ochranka mě od něj ale odtrhla.
"Je pozdě, cítím
to," řekl Matty potichu.
"Matty, nééé,
ty pitomče! Zůstaň tady!" Křičel jsem na něj se slzama v
očích a pral jsem se ochrankou.
Postel ještě chvíli
nepravidelně pípala, a pak se ozval dlouhej tón... "Sbohem,
Chrisi!" Zašeptal Matt a rozplynul se přímo před mýma
očima.
Celý jsem ochabnul,
sednul jsem na zem a rozbrečel jsem se. Vůbec jsem si v tom zmatku
nevšiml, že se k nám připojila i Abby, a když jsem ji uviděl,
vyskočil jsem zase a přiběhl jsem k ní. "Zabilas ho! Tys ho
zabila!" Křičel jsem na ni. Greg se stihl někam vypařit a mě
ochranka odváděla pryč, už mi bylo všechno jedno. Abby a Jill
nepřátelsky sledovaly moje záda.
Jenže v tom se ozvalo
pípnutí. A pak další... Jill nevěřícně přiskočila k Mattyho
posteli a začala ho kontrolovat. Stejně tak se k němu vrhla i
Abby. "Matty! Matty!" Překvapilo to i lidi z ochranky,
nevěřícně kroutili hlavami, takže jsem se jim zase vytrhl a
zamířil jsem k Mattymu.
Ten krátce zakašlal.
"Matty! Vnímáš mě?" Naléhala na něj Abby.
"Abby..."
Zašeptal Matty přerývaně.
"Matty..."
Vydechla Abby, v očích slzy štěstí.
Pomalu jsem došel k
posteli a pohladil Mattyho po tváři. "Matty?"
Jenomže on ucuknul,
koukal na mě jako na cizího člověka. "Dobrý den..."
Pozdravil nejistě a pak se podíval na Abby. "Kdo je to?"
Koukal jsem na něj s
otevřenou pusou. "Matty... Co blbneš? To jsem přece já,
Chris..."
"Ty si na něj
nevzpomínáš?" Zeptala se Abby Mattyho.
"Ne... Nikdy jsem
ho neviděl," odtušil Matty.
Abby se na mě otočila
a po radostném výrazu jí v obličeji nezůstala ani stopa. "Asi
byste měl vypadnout, pane! Ještě zvážím, zda vás zažaluju,
málem jste mého bratra zabil!" Sdělila mi ledově.
Sledoval jsem Mattyho,
jeho pohled na mě byl úplně lhostejný, skutečně mě vůbec
neznal. Otočil jsem se na patě a v doprovodu ochranky jsem odešel.
Tak jo, Matty mě sice nezná... Ale je živý! A o to přece šlo!
Žádné komentáře:
Okomentovat